Německo se mění
Blíží se půlnoc a autobus brzdí na Rozvadově. Je to sice stále ještě
schengenská hranice, na které se musí nováček v EU i její nečlen
prokazovat „euromazákům“, ale teď ji poprvé projíždím jako
„institucionální Evropan“. Nic se neděje, pasy posbírá řidič, po
dvaceti minutách zase rozdá – jen jednoho mladíka pouze v tričku,
kraťasech, teniskách a s ledvinkou kolem pasu si vyžádají němečtí
úředníci. Co se stalo? Nějaký problém? Nevíme, po deseti minutách je
vše v pořádku a člověk stačí zaregistrovat jen jediný rozdíl mezi
českými a německými pasovkáři v uniformách. Ti němečtí nemají čepice.
Že by nějaká revoluce? Vždyť čepice dodává úředníkovi či vojákovi
majestát. Vždyť k čepici se salutuje. Je to jeden z pozůstatků
středověku. Když se srocovala vojska na křížové výpravy, tak zvednutím
hledí prokazovali obrnění rytíři veliteli svou tvář, svou identitu. Z
tohoto pohybu vzniklo salutování, rituál se drží dávno poté, co brnění
zmizela v muzejních sbírkách, ale nezbytně vyžaduje čepici. Kdo
rezignuje na čepici, rezignuje na rituál! Zdá se, že právě to je případ
německých pasovkářů. Čepice k uniformám samozřejmě fasují, ale
nepovažují zřejmě za nutné na nich bazírovat. Ta země se opravdu mění.
Noční jízda
Zbytek noci svištíme po německých dálnicích a pozorujeme tamní rodinné
stříbro, symbol svobody. Francouzské autostrády jsou jaksi úpravnější,
širší, organizovanější – každých pár kilometrů odpočívadlo s restaurací
a sanitárním zařízením, ještě častěji dálniční telefony v podobě
volavek s anténou (teprve v Paříži zjišťuji, že jde o vysochané logo
francouzské pošty). Jsou soukromé, leč reglementované omezenou
rychlostí a tučným mýtem. Ty německé jsou státní, respektive zemské,
strohé, méně organizované, leč zadarmo a bez rychlostního limitu.
Kritickou situaci, natožpak havárii ovšem nevidíme. Postupně mizí
cedule Nürnberg či Heidelberg, přibývá směrovek Karlsruhe a Basel –
začínáme sjíždět do údolí Rýna, příkopové propadliny mezi Schwarzwaldem
a Vogézami, jak nám tvrdili ve škole. Měli pravdu. Autobus staví u
motorestu, je tma, ale již zpívají ptáci, vylézáme na první ranní
cigaretu a registruji neon s nápisem Baden-Baden. Vzpomínám na
kavárenskou vernisáž poslední Havlovy knihy Stručně, prosím, kdy autor
dával k lepšímu svůj vlastní vtip: „V Baden-Badenu se Jindřich Jindřich
s Butrusem Butrusem ožrali ožrali.“ To teď sice nehrozí, ale zato si
rychle pochutnám na ještě jedné dávce nikotinu.
Na Paříž
Už je světlo, jedeme těsně podél Rýna, od řeky se valí příkrov ranní
mlhy, ale vzápětí odbočujeme do pravého úhlu k mostu. Přejedeme veletok
proslavený Richardem Wagnerem, ocitáme se ve Štrasburku, tudíž ve
Francii, aniž bychom byť jen zaregistrovali celnici. Kde by se také
vzala, vždyť už se pár set kilometrů pohybujeme v „schengenské
bublině“, jež má – jsme-li uvnitř — jednou provždy odtroubit pasovým i
celním procedurám. Z autobusu město působí omšeleji, než by napovídala
jeho pověst jednoho z „center evropské byrokracie“, ale bez zastávky
vyrážíme dál na západ krajinou mnohem řidčeji osídlenou než v Německu.
Dálnice se noří do lesů, stoupá v zatáčkách a překračuje Vogézy. Jsme
poměrně blízko hlavního evropského rozvodí, takže i známější řeky
starého kontinentu tady mají podobu spíše bystřin — Sára, Mosela,
Mása… Blížíme se k okraji Pařížské pánve. Táhne se od Vogéz až k moři
a je to skutečně vzor jak z učebnice, „matka všech pánví“, řekl by
Saddám Husajn. Tam, kde jsou na jejích lemech měkké usazeniny střídány
výchozy tvrdých vápenatých hornin, dálnice překračuje hřebeny. Opět jak
nám říkali ve škole, pánev jako ze slabikáře se soustřednými
mezikružími skal a lesů na okrajích — až na to, že hřebeny jsou teď
posázeny vysílači mobilního signálu.
Mostecko budoucnosti
Jedeme Lotrinskem a jako bychom se ocitli v severních Čechách, ale v
čase posunutém o desítky let dopředu. (Tedy nebudou-li prolomeny limity
těžby.) Tato kdysi industriální krajina, srdce někdejšího Společenství
uhlí a oceli, zárodku dnešní EU, má už svůj uhelný a ocelářský zenit
dávno za sebou. Kolem dálnice leží pastviny, vesnice a městečka působí
na dálku tak nějak ledabyle upraveně, žádný čmoud, žádný ruch, žádné
vykrajování krajiny. Skanzen 19. století v tom lepším smyslu, v
takovém, jak by jednou mohlo vypadat i Ústecko, Mostecko, Sokolovsko…
Mety. V češtině z nich zbyl jen metský salám, ale lotrinská metropole
své zlaté časy nezapře. Měšťanské domy z kamenů, tak trochu německy
šmrncnuté, ale okna velká, francouzská – tady žili uhlobaroni. Mosela
sice úzká, ale provázená plavebním kanálem vzpomínajícím na velký
provoz. Železniční nádraží jak ve velkoměstě, autobusové jak v
Jindřichově Hradci. Inu, v 19. století autobusy nebyly. Teď tam sice
skoro nejsou také, zato do našeho nakukuje francouzská pasová kontrola.
Co to? Jsme přece už v „schengenské bublině“. Tak to asi kvůli zastávce
autobusu, aby se na hraniční úředníky nemuseli ve Štrasburku staří
evropští mazáci ani dívat.
Létající celníci
Pokračujeme teď už přímo a definitivně směr Paříž. Ale ouha. Za další
peáží, výběrčím místem mýtného, odbočuje autobus na parkoviště,
zastavuje a řidič hlásí – všichni ven, příruční zavazadla s sebou,
cestovní vybrat z úložiště a všechno to narovnat na trávník. Co se
děje? Celníci. Ne obyčejní, těm odzvonil Schengen, ale „létající
celníci“ (jak se dozvídám později), kteří mohou namátkově kontrolovat
po celém území Francie, třeba v Paříži na ulici. Vypadají hodně úředně,
čepice na hlavách a probírají nás jednoho po druhém. Peníze, alkohol,
cigarety. Nic jiného je nezajímá. Proč peníze? Je tu snad nějaký dolní
či horní limit? Neznámo. Mladík v tričku, kraťasech, teniskách a s
ledvinkou kolem pasu – nic jiného nemá — vytahuje z tohoto
miniaturního zavazadla 2700 eur v hotovosti. Tolik europeněz pohromadě
jsem v životě neviděl, ale celníkům je to jedno. To já mám v peněžence
pár eurošupů, očekávám přednášku o „polských instalatérech“ a chystám
si argument, že eura jsem si vydělal ve „staré Evropě“ hraničářům
navzdory, po drátě, psaním článků pro euromazáky, ale má směšná
hotovost je jim fuk. Jenom ji chtějí vidět. Neříká se tomu buzerace?
Alkohol nevezu, ale dva kartony pallmallek, to je problém! Každý může
bezcelně provážet jen jeden. Kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem
nechodil, můžu jim ocitovat jejich klasika v kultovním českém převodu.
Skutečně je to tak trochu Knoflíková válka. Kdybych to byl býval věděl,
byl bych dal jeden karton do batohu H., nekuřačky, můžu si říkat sám.
Ale těm koženým ksichtům neříkám v rámci naší jednoduché anglické
konverzace raději nic. H., žijící ve Francii přes dvacet let, zírá,
protože takovou kontrolu během svých desítek jízd ještě nezažila, ale
pak raději tlumočí z úřední francouzštiny jejich úřední verdikt.
Spáchal jsem sice přestupek, nicméně je to poprvé, a tak to velkoryse
přejdou. Protentokrát! Srozuměn? Ano, srozuměn. Pak už jen zírám, jak
A. vyndává na trávník celý obsah batohu, jak jí prohlížejí i směšně
malé pouzdro na brýle. Školili se u Američanů po 11. září? Nebo na
Králi Šumavy a čekají na svého Gala Petra?
Champagne
Dalších pár set kilometrů a jsme na posledním odpočívadle před Paříží.
Tady začíná Champagne, kraj dávající světu šampaňské, zatímco všude
jinde se vyrábí pouze sekt. Tak velí přísná evropská pravidla. Vše je
vysvětleno na názorných cedulích a mapách, i složení půdy – tak to má
být. Rozhlížím se kolem a překvapuje mě množství vrabců, u nás téměř
exotů. Slunce už je dost vysoko, všude jasné světlo – jsme už dost
blízko u moře, vzduch obsahuje krystalky soli rozptylující sluneční
paprsky a jejich lom je jiný než u nás. Vzpomínám na skvělou pražskou
výstavu Antonína Chitussiho asi před deseti lety. Tenhle chlapík, rodák
z Ronova nad Doubravou, celý život pendloval mezi Vysočinou a Francií.
Na jeho obrazech je ten rozdíl v lomu vidět. Depresivní, zachmuřená
Vysočina, světlá Francie. Něco na tom je. Jak to asi vnímal vysočinský
Reynek a jeho francouzská manželka?
Tudy kráčely dějiny
Ještě víc se rozdíl v optice projeví při cestě zpátky. Je pozdní
odpoledne, slunce leží nízko nad obzorem a svítí skoro tangenciálně,
tak jak to má být na podzim, aby byly vidět i ty nejjemnější brázdy po
orbě. Jenže teď je konec května a my se blížíme k Verdunu, navíc v
sezoně 90. výročí snad nejkrvavější bitvy první světové války. Po levé
straně se otevírá mělce zaklesnuté údolí, v něm pár kilometrů na sever
Verdun. Svou velikostí město působí asi jako Český Brod, ale kopule
citadely září ve slunci. Tak kvůli téhle díře, kvůli téhle pevnosti tu
za necelý rok padlo na milion vojáků, říkám si, ale tu mě vyruší mladá
Francouzka ze sedadla za námi. „Můžu zatáhnout záclonu?“ vytuším otázku
spíše z gestikulace než z řeči. „Oui.“ Co jiného může taky člověk říkat
v takové situaci, tak aspoň v duchu kroutím hlavou.
To už je pro Evropany tahle trasa opravdu tak banální, že raději
zatáhnou záclonu, než aby viděli sluncem ozářený Verdun? Přitom dost
možná právě na louce u Másy, kterou zrovna míjíme, upekli v roce 843
Verdunskou smlouvu. Tady se tehdy dělila jednotná Evropa Karla Velikého
mezi jeho následníky, tady vznikly zárodky dnešní Francie, Německa a
Itálie. Právě po Lotharovi, jednom ze signatářů, se jmenuje Lotrinsko.
Pravda, z tehdejšího Lotrinska, zabírajícího severo-jižní pás od
Holandska po Řím, zbyl dnes jeden francouzský region, ale stejně…
Vždyť o tenhle region se válčilo naposledy před šedesáti lety!
Francouzsko-německá hranice se tu posunovala v letech 1871, 1918, 1940,
1945. A co je pro nás ještě zajímavější, hranice vibrovala, ale lidé
zůstávali na místě. Pro ně to není zajímavé? Možná je to pro ně banálně
samozřejmé, možná na to skutečně kašlou.
Osamělý nos na skle
Těžko generalizovat podle jedné jízdy autobusem. Ale něco možná ano,
jak naznačuje deset let stará zkušenost z Ameriky. Letíme na trase
Memphis – New Orleans, tedy z Tennessee podél Mississippi až po její
deltu. To je nádhera. Z výšky deseti kilometrů a s místem u okénka má
člověk pod sebou něco lepšího než mapu na klíně: dokonalý obraz systému
mrtvých ramen, která se táhnou na desítky kilometrů na východ i západ
od hlavního toku, soustavu přehrad na řece Tennessee, jednu z
největších státních zakázek Rooseveltova „nového údělu“, zarostlé
jezero Pontchartrain těsně u New Orleansu. I díky tomuto zážitku mám
devět let poté docela dobrou představu, zač byl loket hurikánu Katrina.
Jenže když odlepím nos od skla a podívám se na desítky sedadel u okének
před sebou, co vidím? Někteří si čtou, jiní spí, ale bez výjimky
všechny záclonky zatažené! Že by tudy létali každý týden? Nebo už úplně
zblbli, že tu krásu nevnímají? O pár dnů později letíme z Memphisu do
Phoenixu, tedy do Arizony, přes slavné Skalnaté hory, Rocky Mountains.
A zase ta klika – opět u okénka, opět jasný den, opět atlas na klíně.
Zhruba v polovině letu se z reproduktoru ozývá kapitán letadla: „Právě
přelétáme Mount Elbert.“ V USA něco zcela nezvyklého, na rozdíl třeba
od Air Austria, kde můžeme po celou dobu letu sledovat promítanou mapu
se všemi možnými údaji a informacemi. Jenže Mount Elbert (4399 metrů)
je nejvyšším bodem Rockies, a tak se ani kapitán neudržel. Ovšem marně
– s pasažéry to nehnulo a můj nos na skle byl zřejmě jediný. Je to sice
slabá útěcha, nicméně aspoň v něčem nacházejí Evropané s Američany
společné postoje.
Raději nemyslete
Ale zpátky do autobusu. Jsme v Metách, už podruhé, tentokrát v
obráceném směru. V jízdním řádu zjišťuji, že máme dobrých dvacet minut
do odjezdu a pak vyrážíme nikoliv přes Štrasburk, ale severní cestou –
přes Lucembursko, navíc ještě před úplnou tmou. Těším se. Poprvé se
alespoň projedu odlehlou zemí koruny české, městem, kde je v katedrále
Panny Marie pohřben král Jan (rodák z lucemburského hradu Vianden),
městem, které jako zřejmě první na světě už počátkem 70. let vztyčilo
pamětní desku Janu Palachovi, prostě zemí, se kterou máme více
společného, než si drtivá většina lidí myslí. A navíc, jak říká pohled
do mapy, pojedeme zřejmě i kolem téměř bájného Schengenu (městys či
spíše vesnice nad Moselou, nad místem, kde na
francouzsko-německo-lucemburském trojmezí byla v roce 1985 – na lodi –
podepsána dohoda o „postupném odstraňování kontrol na hranicích“). V
tomto rozpoložení vyrážím s několika dalšími pasažéry na poslední
cigaretku na francouzském území, ale hlas řidiče nás vrací do české
reality: „Proč jdete ven, když už vyrážíme?“ — „Myslel jsem, že podle
jízdního řádu jedeme až za dvacet minut.“ — „Tak raději nemyslete.“
Tenhle argument znám už z éry normalizace, ale dobrá. Raději nemyslím a
za chvíli autobus skutečně opouští nádraží okresního formátu v
metropoli říše dávného krále Lothara.
Na sever
Vyrážíme na sever podél Mosely, kolem se míhá industriální krajina a
blíží se menší města jako Thionville, která si pamatuji ze
zpravodajství konce 70. let, když normalizační televize stále ukazovala
krizi kapitalismu v přímém přenosu. Jak vypadají dnes? Rezavějí tu
opuštěné ocelárny? Spatříme bezútěšné ulice a houfy nezaměstnaných?
Nebo se kultivovaný skanzen 19. století rozšířil i tam? Nevím. Místo
industriální krajiny vidíme kolem sebe pozvolna spíše řídký les, marně
hledám směrovky očekávaných destinací – a pojednou projedeme
nefalšovanou schengenskou hranicí ve městě Forbach. Myslím, že proto,
abychom byli v Praze rychleji. Nebo proto, že nikdo si jízdenku z
Lucemburku předem neobjednal. A kdyby tam někdo dorazil na čas, ale bez
rezervace? Ale raději nemyslet. Sbohem, nenavštívené Lucembusko a králi
Jane. Namísto toho se při západu slunce ocitáme v Německu, konkrétně v
Sársku, divné zemi divných lidí. Hustota osídlení stoupá, město splývá
s venkovem, nikde nevidět ani něco starého (chrám, hrad), ani nového
(třeba hotová, ale ještě nezprovozněná trať rychlodráhy TGV, která ve
Francii lemuje dálnici z Paříže na Štrasburk), prostě nahloučení
seřazených městysů a nad tím vším přísný německý pořádek, úklid a říz.
Z tohoto kraje pocházel Erich Honecker, poslední předák komunistické
NDR. V Sársku se narodil i Oskar Lafontaine, přeběhlík od sociální
demokracie, který coby šéf nové Strany levice vzal pod ochranná křídla
německé postkomunisty.
Evropa zůstává
S nastupující nocí opouštíme Sársko a noříme se do spolkové země
Porýní-Falc. To už je kraj s „gulama“, jak by řekl Mirek Topolánek, to
nejevropštější Německo se všemi svými specifiky i rozpory. Odtud je
„kancléř sjednotitel“ Helmut Kohl se svou postavou pivaře, ale zálibou
v kombinaci bílého vína a tlačenky, kombinace ani francouzské, ani
pruské, ani bavorské. Tady vzniklo ve vrcholném středověku jádro
aškenázského židovstva – kolem měst Špýr, Worms (rodiště legendárního
Maharala, pražského rabína Löwa) a Mohuč. Po pravé straně se do
houstnoucí tmy zvedá Falcký les. Míjíme ukazatel odbočky k americké
vojenské základně. Další zajímavý rozdíl. V politicky pacifistické
Francii je vidět vojenská uniforma na každém rohu – samopalníci v
maskáčích se promenují i po nádvoří Louvru. Ale běda americkým
základnám! V Německu návštěvník na uniformovaného vojáka nenarazí, ale
americké základny jsou součástí normálního života, i když ztratily svůj
prvotní význam. Již v úplné tmě se po pravé straně rýsuje město
Kaiserslautern – poznáme ho podle mohutně osvětleného fotbalového
stadionu. Šampionát je na spadnutí, Německo se chystá na svůj velký den
a práce finišují. Na tento světový festival Němci ovšem Schengen zruší.
Totéž udělali letos Italové při zimních olympijských hrách v Turíně.
Jistě, Evropa má svá pevná pravidla, platí to, co se podepíše, ale
přese všechno v ní ještě funguje pud sebezáchovy. Úplná otevřenost i
vůči těm, kteří šíří svou praxi uzavřenosti, by byla sebevražedná.
Takže Evropa zůstává Evropou jaká je. Takhle to v titulu své slavné
knihy už před sedmdesáti lety zformuloval Američan John Gunther.
Je pondělí šest ráno a přistáváme na pražském Florenci, o dost dříve,
než avizoval jízdní řád. Táhnu batoh k metru a říkám si, že tentokrát
budu na redakční schůzi určitě první. Bůh je mi ale svědkem, že bych
raději viděl ten Lucemburk.